Po stopách hádanky (2)

23. února 2015 v 12:10 | -P- |  Klávesnicové umění
Tak je tu pokračování minulé povídky

----------------------------------------------------------------------------------------

"Hmmm." Zamručím. Pootevřu oko a matně zaznamenám, jak do mě někdo drká. Je to Ashley. Promnu si oči a chci vstát, jenže mé tělo mi to nedovolí. Zjistím, že jsem rozpláclá na sedadle v autě a Ashley už to nemůže vydržet.
"Vstávej! Jsme u strejdy Billa!" Zakývala jsem hlavou, jakože chápu a pevně jsem se zapřela rukama do sedadla. Tak. Teď ž se jen vysoukat z auta. Uf. Hotovo.
"Pojď! Už se na tebe čeká!" Utíkám za Ashley. Žene se cestičkou mezi květinami k mamce a tátovi. Někde za nimi je strejda Bill. Nechápu, jak jsem mohla na tak dlouho vytuhnout uprostřed cesty! To vůbec není normální, mě se to nikdy nestává! Zabrzdím těsně vedle Ashley a strejda mi rozcuchal vlasy na hlavě.
"Teda holky! Vy jste tak vyrostli!" A už jsou tu zase ty dospělácký kecy! Ty jsi ale vyrostla! Tobě to sluší! Z tebe už je teda mladá dáma! Pff!
"Tak pojďte dál, ne?" Strejda nás popostrčil ke dveřím a mamka se mu omlouvá, že tu budeme jen krátce.
"Ashley! Tak co je zas!" Už mě trochu štve, ta holka jedna…! Tahá mě za vlasy jako pominutá. Ale… ta nána se na mě ani nekouká! Počkat, ona se na mě nekouká? Otočím se směrem, kam upírá své kukadla a už asi chápu, co jí to tak vyrazilo dech. Prohlédnu si jí ještě jednou, naježené chloupky, husí kůže… já se snad smíchy počurám! Před ní stojí obří vycpaný medvěd se skleněnýma očima a otevřenou tlamou. V ní se hezky lesknou - nejspíš často oprašované - špičáky. Srst má medvídek pěkně uhlazenou, musím si zakrýt pusu rukou, abych se nesmála.
"Klid, ten je vycpaný." Poklepala jsem Ashley na rameno. Ta už mírně povolovala svaly a je slyšet, jak si oddechla. Strejda na nás mávl rukou, ať jdeme za ním.
"Tak holky, něco tu pro vás mám." Ukáže na krabice přelepené páskou. Teď jsme v malém pokoji, ve kterém má Bill nejspíš schované suvenýry z cest. Jezdí totiž pracovně do dalekých zemí a vždy si s sebou přiveze nějaký suvenýr na památku. Otevře krabici a pomalu z ní vytahuje dřevěné sošky.
Nakoukla jsem do krabice, co tam asi bude, ale to už mi ji strejda zavírá před nosem a má něco schovaného za zády. Usmívám se, protože asi vím, co to je. V rukou držel dvě moooc dobře vonící čokolády. Ségra se zazubila a hned mu jednu vytrhla z ruky.
Běžela jsem za ní a rychle poděkovala Billovi za ty čokolády. Kam ta mrška asi šla? Nahoru by se snad neodvážila… ale? Vyběhla jsem nenápadně po schodech a ona se tam jen tak na okrasu opírala o zábradlí. Přicupkala jsem k ní a zatáhla ji za ty její copy
"Au! Co blbneš?!" Vyjekla rozzlobeně.
"Já? Snad co blbneš ty! To se nedělá, že jen tak někomu čmajzneš čokoládu a zmizíš nahoru!" Když ona se na mě podívala těma jejíma psíma očima… nešlo jí to jen tak neodpustit.
Ze zdola se už ozývala mamka, takže jsme rychle zmizely dolu a rozloučily se se strejdou Billem. V autě už čekal táta a jen co jsme nastoupily, dupl na plyn. Z mobilu vypískla Ellie Goulding a já to rychle zvedla. Volala mi kamarádka Dominika, která Ellie přímo zbožňuje, proto jsem si nastavila její písničku jako vyzvánění.
"Čau, tak už jste tam?" Zeptala se celá natěšená. Nejsem si jistá, jestli to pochopila dobře. Možná si to mé povídání o domu s pár tajnými chodbami moc nezveličila.
"Ne, stavili jsme se u strejdy Billa."
"A kdy tam asi budete?" Ta je celá natěšená. Až bych řekla, že se trochu třese.
"Zavolej mi večer, jo? To už budu mít dost času na hodinové vyprávění." Zakřenila jsem se a jsem si celkem jistá, že Domča taky.
"Hele, promiň že otravuju, ale kolik jsi říkala, že je té tvé patetě?"
"No… tenhle rok jí bude devadesát tři. Ale fakt už budu končit, jo?"
"Dobře, tak ahoj! Můžeš mi ji vyfotit?"
"Jo, jo, pa." Zavěsila jako první. To je prostě Domča, jakmile má někdo zajímavého příbuzného - kterému je nad devadesát - okamžitě potřebuje vidět na vlastní oči, kolik má vrásek. Do hluchátek - náš nový výraz, Dominičiny babičky tak prý říkají sluchátkům - se znovu vlil příjemný hlas Ellie a já zavřela oči. Opravdu stálo za to si ještě před cestou stáhnout nový playlist. Za doznívání slov "love me like you do" mi přeběhl mráz po zádech. Je to opravdu krásný pocit, když posloucháte něco, co se vám líbí. Nerada to dodávám, ale výjimečně.
Koukla jsem se na Ashley a ona mi pohled opětovala, při čemž si zapojila mobil do zásuvky. Naše auto má hodně vychytávek o kterých zatím nevím.
Cesta trvá dobré dvě hodiny a čtyřicet pět minut, při kterých mě doprovází zpěv všech možných zpěváků a zpěvaček, které na rozdíl od našeho auta znám až moc dobře - jako ty písničky, ne zpěváky J. Utíká to moc pomalu, takže ani hudba tu nepomáhá. Myslím, že je čas na knížku…
Ze světle modrého obalu čouhají dvě stuhy. Vytáhla jsem je a z knížky vyjela krásná nová a zatím neztracená záložka, na které bylo černým fixem napsáno "Čti si, žij si, užívej si!" Asi byste neuhádli, že je od Dominiky. Já, na rozdíl od jejích přeslazených fantasy románků, dávám přednost kvalitním detektivkám. Nebo nějakým krvákům, ale někdy se u mě projeví slabá stránka a já se pak bojím otevřít dveře od záchodu, aby za nimi nestál nějaký psychopat s krvavou sekerou.
Z úplně nové knihy jsem sloupla cenovku, aby se mamka nedivila, kam mizí to mé kapesné, a otevřela jsem knihu na první straně. Už první věta mě upoutala k té druhé. Takhle by měl vypadat každý příběh.

Odbyla půlnoc, přesně jak jsme se domlouvali. Proč to vždycky musí být půlnoc?! Nemůže to být třeba odpoledne? Ale co, půlnoc je přece normální část dne, jako každá jiná.

Kniha měla květinový obal. Mezi orchidejemi byl tmavý měsíc, nad kterým byl svítivě rudý název. Koho by napadlo, že se knížka jmenuje "O půlnoci", že?

Hodinky se sice pletli o minutu, ale půlnoc byla určitě. Šla jsem po cestě do parku, kterému všichni říkali "nemísto". Takový název se často nevídá, proto se ujmul tak rychle. Na nemístě se často tajně scházejí zamilované páry, ale před půlnocí je to tu vždy prázdné.

Nemísto? To zní lákavě. Kniha byla ve slevě, tak proč ne?

Uprostřed nemísta rostl už pěkných pár let (přesněji čtyřicet osm) vysoký dub. Větve měl rozrostlé od lavičky ve tvaru srdce - kde se mimochodem zasnoubilo za těch sedmnáct let, co tu žiji, osm párů - až po opuštěný stánek s párky v rohlíku. Pro představu, lavička a stánek jsou od sebe tak třetinu parku. Právě u tohohle dubu jsme se měli setkat.


Táta hlasitě zatroubil. Ach bože! To nemůže troubit víc nahlas?! No, jak se zdá, hlasitěji už to nejde. Kniha bude muset počkat, i když nemísto je to pravé místo na páchání příběhů. Právě jedeme kolem - mně - známému kruhovému objezdu, takže už budeme brzy u pratetičky. Nemůžu se dočkat, až Ashley ukážu všechny tajné skrýše a chodby, které jsem při posledních návštěvách našla!
Jak koukám, ona už taky natahuje krk. Odbočíme kolem růžového domu a jsme tu. U pratety Eddie. Brzdy zakvílely a auto zaparkovalo těsně před vchodem. Okolo domu byla malá zahrádka, která už delší dobu neviděla pracovité ruce s nůžkami. Chtělo by to tu prostříhat, a co teprve ten plevel! Když jsme tu byli naposledy, vypadalo to podobně, takže to zas takové překvápko nebylo.
Páni! Dům vypadá tak neobydleně, a přece tu někdo je. V okně se mihla postava, pratetička Eddie. Myslím. Nevypadala zrovna jako stará babička nad devadestát, ale co. Dobrodružství čeká, ne?

-----------------------------------------------------------

Já vím, ta poslední věta je dost... předvídatelná :), ale je to pravda!
Tak ahojda u dalšího pokračování :)

-P-
 


Komentáře

1 wolf-tracks wolf-tracks | Web | 23. února 2015 v 19:47 | Reagovat

Píšeš krásně :)
Taky se snažím o povídky, ale na tohle nejspíš nemám. Přeji ti ten talent :)

2 Allex Allex | E-mail | Web | 24. února 2015 v 17:17 | Reagovat

Moc hezké. ;)) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama